Naše dívky ve věku 9-11 let to od začátku nesly těžce. Jenže právě tohle byl cíl naší mise v Kyjově. Tím nechci říct, že jsme měli v plánu všechno prohrát. To vůbec ne. Jde o to, že dívky řešily, kolikrát vyhrajeme, že se jim proti některým soupeřům hrát nechce, a jestli je fér, když je někdo větší nebo šikovnější. Už v pátek v poločase prvního zápasu chtěla půlka lavičky utéct do šatny a druhá půlka už živě řešila s kým budou spát na pokoji a kolik výher budou mít v sobotu.
Žádná loňská sezóna nebyla, tréninků bylo jako šafránu, některé herní dovednosti, ale hlavně zkušenosti nám úplně chyběly.Snažili jsme se to napravit a vedli jsme si dobře.
Od každého ze soupeřů jsme se naučili něčemu novému. A byly to důležité lekce. Naučili jsme se nevzdávat. Bojovat až do konce. Soustředit se na hru a na vlastní úkoly na hřišti. Neřešit věci, které neovlivníme. Být tady a teď! Pochopili jsme, že vítězství nepřijde, protože chceme, ale že si ho musíme zasloužit. Pochopili jsme, že vítězství není to jediné a často není ani nejdůležitější. Úspěch je až výsledek poctivé práce. Mnoho jsme se toho naučili, i když jsme nestáli na palubovkách Kyjova. Dívky sledovaly utkání soupeřů. Měly srovnání. Dokonce soupeřům fandily.Musely se domlouvat a fungovat jako celek. Ať už cestou na jídlo nebo přípravou na večerku.
Dívky na turnaj ještě odjížděly sami za sebe jako děti, které chodí na kroužek basketbalu. Ale vracely se už jako hráčky, které položily základ budoucího basketbalového týmu. Máme co dohánět a je toho hodně, na čem musíme pracovat, ale rozhodně máme i na čem stavět. Teď víme, že jdeme po správné cestě. Pokud vytrváme, dostaví se i úspěchy. Tento tým rozhodně stojí zato sledovat.
