V sobotu jsme stáli proti béčku NH Ostravy. S tímto týmem jsme hráli naposledy před rokem. Béčko je dle očekávání slabší soupeř, ale víme, že to v Ostravě umí a hráčská základna je široká. Šlo tak i o zajímavé porovnání kam jsme se po roce posunuli my! První půle dopadla jednoznačně v náš prospěch.
Na severu moravy se hraje o poznání tvrději než v naší soutěži. Už s tím máme zkušenost. Ale víme, že je to tu fér. Jenom to víc bolí a celkově stojí každé utkání víc sil. Zranil se nám Ondra Šimek, do druhé poloviny utkání už nezasáhl a kluci jen dohrávali. Na naší straně hrálo jen pět individualit a každý se snažil rozhodnout už rozhodnuté utkání. Basket je týmová hra a tak se na to nedalo moc dívat. Náskok jsme měli dostatečný a s vědomím, že následující den ráno máme ještě těžší utkání jsme nechali utkání doplácat do konce.
V neděli jsme šli proti našemu tradičnímu rivalovi, Přerovu. Nastoupili jsme jen v sedmi lidech ve vůbec nejslabší možné sestavě, prakticky bez funkční rozehry, a navíc s omezenou možností střídání. Přerov vycítil šanci a snažil se urvat výhru. Jakýmkoliv způsobem. Celé utkání jsme měli navrh my a drželi si minimální náskok 1-5 bodů. Přerov v poslední minutě otočil utkání a zvítězil o tři body.
Odjížděli jsme rozčarovaní, ze způsobu hry, i z toho, jak výrazně do výsledku utkání promluvili vnější okolnosti. Utkání jsme si bohužel nerozhodli sami na palubovce, což by si kluci zasloužili, a prohráli jsme jen o tři body řadou sporných rozhodnutí. Když se teď podívám zpátky na úspěšnost střelby, na šestky, na hloupé ztráty nebo na nesmyslnou bojácnost některých hráčů v útoku, tak to byli ty okamžiky, které utkání rozhodly ve skutečnosti! Pokud toto příště zvládneme, tak může soupeř i s rozhodčí dělat třeba stojky a už to nic nezmění.
Někteří kluci odjížděli zklamaní, někteří i naštvaní s pocitem nespravedlnosti. Musí si ovšem uvědomit, že výsledek tohoto utkání i všech následujících mají jen ve svých rukou!
Co si z toho vzít? Průběh a výsledky těchto utkání odpovídají tomu co se odehrává na tréninku. Na začátku sezóny nám dělali problémy IČJ, přihrávky, driblink, hra 1na1, nechali jsme se tlouct a silnějšího soupeře jsme se báli. Teď v polovině sezony jsme mnohem dál.
Příhra už není tak zásadní problém, každý z hráčů je schopný udržet míč a více méně si troufne na hru 1na1, což je povinnost! Soupeřů se už nebojíme, jsme tvrdší a když si na nás někdo vyšlápne, tak se mu postavíme. Navíc v naší soutěži si zvykáme, že rozhodčí jsou nekonzistentní a jejich úroveň se liší utkání od utkání a bohužel i rozhodčí od rozhodčího v rámci jednoho utkání.
Dnes můžu říct, že kluci jsou tvrdí, nenechají si nic líbit a dokáží na nastolenou úroveň reagovat. Pokud je někdo tluče, tak se mu postaví a umí i oplácet. Stále přitom ale hrajeme basket, což se vždy nedá o našich soupeřích říct.
Nám to nevadí.
Jsme na vás připraveni. My se už nebojíme
A navíc vás přehrajeme.
Jsou tu i negativní vlivy. Máme nízkou efektivitu útoku. Střelba, těžké nájezdy pod tlakem, šestky a celkově vyhrocená hra nám dělá problémy.
Část je v tréninku, na tom společně zapracujeme.
Část je o zkušenostech, které získáváme právě s těžkými utkáními.
A část je o osobním přístupu každého hráče, někteří jsou na této cestě dál než jiní a mým přáním je tyto rozdíly srovnat. Pokud se nám to podaří, tak se celý tým posune o několik úrovní výš.
Velkou pochvalu si zaslouží Matyáš Polášek, vidím výsledky jeho práce na tréninku a celkově prokazuje největší individuální pokroky z celého týmu za poslední dobu.
Rovněž Štěpán Jaroš, který patří mezi tradiční opory týmu, pomalu nenápadně zvyšuje svoji efektivitu a já věřím, že od něho uvidíme ještě velké věci!
A chci ještě zvlášť jmenovat Ondru Mališku, který s námi sehrál první ostřejší utkání a ukázal nám, že s ním brzo budeme moct počítat.